Na každom druhom maturitnom oznamku stojí: „Rozhodol som sa, že budem žiť večne a umriem len ak by sa mi to nepodarilo.“ Známy citát z Hellerovej Hlavy XXII. poznajú asi všetci. Je to krásny znak mladíckej sebadôvery a životného elánu. Ale čo ak… Čo ak by to bolo naozaj možné, poraziť smrť?
Haldane z tohoto pozorováni odvodil princip: Genové mutace, jejichž negativní důsledky pociťujeme až v pozdějším věku, v obyvatelstvu přetrvávají. A ptal se sám sebe, zda je stárnutí skutečně součet všech mutací, jejichž účinek se projeví až v pokročilém věku. Pokud ano, pak je stárnutí smrtelná dědičná choroba, kterou máme všichni. A protože jejím úkolem není dobrá evoluční kondice, není všechno to utrpení součástí nějakého významného procesu. Stárnutí jednoduše nemá smysl.
Sú ľudia, ktorí sú presvedčení, že sa to dá. V ich čele stojí futurológ a vynálezca Ray Kurzweil. Tvrdí, že už v súčasnosti sú ľudia schopní predĺžiť svoj život správnou životosprávou a zdravotnou starostlivosťou až do doby, keď budeme mať k dispozícii nano- a bio-technológie, ktoré dokážu opravovať a nahrádzať poškodené orgány. Poslednou zastávkou bude vytvorenie nových tiel a presun vedomia do strojov.
Možno je to len fantázia, ale tou koniec koncov boli aj oceľové vtáky plné ľudí lietajúce po oblohe. Podľa odhadov sa viac ako polovica detí narodených v Európe po roku 2000 dožije sto rokov. Každý deň sa podľa štatistiky zvyšuje predpokladaný život dieťaťa o šesť hodín. A veda ide dopredu.
Jsou organismy, především ryby a obojživelníci, u kterých proběhne kompletní regenerace, jestliže jim protnete míchu. Jaký je rozdíl mezi poškozením míchy člověka a ryby nebo obojživelníka? U nich axony postižení přerostou, u lidí existují proteiny které tomu aktivně brání. Tento problém musíme zvládnout.
Pred pár dňami sa podarilo opraviť dochrámanú miechu psovi. K ľuďom to už nie je tak ďaleko. Sám Kurzweil berie denne dvesto (!) výživových doplnkov, ale vyzerá to, že mu to stojí za to. Má síce po šesťdesiatke, ale podľa testov je vek jeho tela rovných štyridsať rokov. Sú ale takéto modifikácie kóšer? Názory sa rôznia…
To není tak, že jsme přirození, pak si vezmeme Ritalin, a jsme umělí. Ne, osmdesát procent potravin, které konzumujeme, je určitým způsobem umělých. Naše životní prostředí je umělé, vzduch je plný částeček benzolu, nepřirozených, nečistých. Způsob, jakým se pohybujeme, je umělý. I zařízení našich domácností je na hony vzdáleno přirozenému stavu. I nábytek jsou psychodrogy. Nebo koberce a podobné. I když si je neaplikujeme přímo nitrožilně.
A na život v stroji si postupne zvykáme…
Jednou jsem se probudil v taxíku a neměl jsem ani tušení, kde jsem, po všech těch přednáškách a cestování jsem byl úplně vykolejený. Zapnul jsem svůj chytrý telefon a když naskočila GPS, už jsem věděl, kde jsem, viděl jsem to na Google Maps. Zmocnil se mě vzácný pocit, který způsobil v úplně cizím prostředí jeden umělý přístroj: Jé, to jsem já, tento bod na mapě! To bylo velkolepé. Byla to autentická emoce, která mě překvapila a přemohla. Myslím, že i to je nová ohrozenost. Můžete se nacházet uprostřed artefaktů a současně mít pravé, autentické pocity.
Každá myšlienka má aj svojich odporcov. Či už ide o vedecké rozkoly, obavy o morálku alebo stratu podstaty náboženstva. Niektorí si myslia, že to nebude možné, iní že je, ale odmietli by ponuku vzdať sa smrti:
Nerozumím tomu úsilí o věčný život. A obzvlášť bizarní je to v globálním měřítku. Ve velkých částech světa chybí nejzákladnější zdravotní systémy. Takže o co tady jde? To je jednoduše nespravedlivé! Pokud se nám nepodaří zajistit pro Afriku ani sítě proti moskytům, a zabránil tím malárii, pak je úsilí o nesmrtelnost neoprávněné. Je to obsese!
Čo by sa muselo zmeniť na našej kultúre, na vzťahoch? Boli by súčasné lásky až za hrob naozaj večné? Uvidíme… A možno nie.
Ne, nemyslím si, že stárnutí je nemoc. Tady diskutujeme o pojmech. Pokud budete posuzovat stárnutí jako nemoc, pak rozšíříte pojem nemoc tak, že už nebude mít informativní charakter, protože stárnou všichni lidé i organismy. Pak už by žádný organismus nebyl zdravý.
Čo vy? Ktorú z týchto možností by ste si vybrali? Žiť večne, žiť do veku štyristo rokov, alebo ostanete pri súčasných conditio humana? Ja by som váhal.
Neváhal by som však nad knihou rozhovorov o budúcnosti človeka a technológií s vedcami, filozofmi a umelcami Budeme žít věčně?, z ktorej pochádzajú myšlienky a citáty v tejto recenzii. Jej autormi sú Tobias Hülswitt a Roman Brinzanik a je súčasťou krásnej edície non-fiction kníh od vydavateľstva Kniha Zlín. Kúpiť si ju môžete aj v tomto kníhkupectve.